
Radka Denemarková - Moje Zhang Yue
07.07.2015 / 12:02 | Aktualizováno: 22.02.2018 / 11:30
1. července 2015 v návaznosti na „Škoda Day“ proběhlo v prostorách velvyslanectví slavnostní otevření výstavy tichého manželského páru malířů Zhang Yue a Li Yan/a, rodáků z čínského severovýchodu. Výstavu, věnovanou cyklu ženské emancipace, podbarvilo taneční a hudební vystoupení moravské folklórní skupiny Danaj.
Pro mě je obraz malířky precizní a poetickou a brutální miniaturou doby. Jazyk těl a paměť těl nikdy nelže. V obrazech cítím těla, která nevědí o žádném smyslu svého života. Vystihla bezmoc a křehkost (nejen) dospívajících ženských bytostí, zredukovaných na vyzývavé tělo. Zachycuje i odcizenost dnešního světa, kterou způsobil ekonomický pragmatismus. Tržní společnost potřebuje jen sobecké a izolované jedince. I vztahy jsou zbožím, i těla jsou zbožím. Pokud zboží nevyhovuje, lze je kdykoliv vyměnit. Lidé musejí popřít všechno, co vidí a cítí. Musejí věřit jen tomu, co říkají druzí.
Obraz, který mě uhranul, se jmenuje Emancipace 10. Emancipace je ironicky zredukovaná na vyzývavou erotičnost. V tržní společnosti je to jen nová podoba otrokářství. Jde o výsostně poetický svět plný drsné ironie, v obraze jsem našla i polemiku s knihami "Slivoň ve zlaté váze", neboli Jin Ping Mei. Figura a zátiší se prolínají, jsou aktualizovaným zrcadlením hlubších myšlenkových procesů tradiční čínské kultury, obraz nabourává známé situace citlivě, ale neuhýbavě. Obraz nasákl diskutabilními momenty a nekompromisní kontroverzí sexuality. Zároveň tu cítím pokoru i vědomí toho, že žádný člověk není tak moudrý, aby věděl o každém zlu, které koná.
Ve všech autorčiných obrazech je vpletena řada příběhů obětí, které žijí pod viditelným povrchem, na který samy nedosáhnou. Systém, ve kterém žijí, lze změnit jen tehdy, když se pořežou o sklo. Malířka (stejně jako spisovatelka) prostě nesmí zahlazovat stopy po střepech. Skutečná láska ke světu přijímá a miluje rozmanitost života a třeba pohlaví a sexuální orientace nejsou pak vůbec podstatné. Co nemůžeme ovlivnit, je fakt, jestli jsme prožili dětství jako chlapec nebo dívka a jestli jdeme životem v kůži muže nebo ženy. Protože podle toho na nás od narození svět nahlíží. Ale důležité je stejně jen to, jací jsme.
Mnohé chování, které považujeme za empatii, je jen emoční nápodoba. Malířka se nedojímá projevy sentimentality, což je ryzí konvence.
Toto jsou obrazy falešné nirvány, kdy člověk sám sebe přesvědčuje, že nic nepotřebuje, nic nemá smysl, nic neovlivní. Ale cesta pokračuje, víme, že dobrý život je proces, nikoli stav bytí, je to směr, nikoli cíl cesty. A když se někdo ptá po smyslu svého života, je to jen příznak nespokojenosti se sebou samým, je tato nespokojenost příznakem vnitřní krize? Freud tvrdil, že otázka jedince po smyslu života je už nemoc, s čímž já zásadně nesouhlasím. Naopak to považuji za velice zdravé. Stejně jako autorka obrazů. Když člověk neví o žádném smyslu svého života, na život kašle, i kdyby se mu navenek vedlo sebelépe. Za jistých okolností jej pak odhazuje. Pocit prázdnoty a existenciální vakuum se dnes šíří. Což Zhang Yui zachytila mistrně.
Radka Denemarková, Peking, červenec 2015