Vážený pane doktore Deli, excelence, členové akademické obce,

Děkuji Vám za Vaše milá slova a za možnost s Vámi zde dnes hovořit. Vím, že Univerzita Ludovika je velmi mladá a dynamická vzdělávací instituce, jejímž cílem je vychovávat budoucí státní úředníky a odborníky v oblasti mezinárodních vztahů, vojenské a civilní bezpečnosti a vymáhání práva. V současném složitém mezinárodním prostředí je tento typ akademického vzdělávání a výzkumu důležitější než kdy jindy.

Zvláštní význam přikládám vaší iniciativě College of Visegrad Plus, která sdružuje studenty ze zemí Visegrádu. Tyto výměny usnadňují tok myšlenek a podporují společné chápání společných výzev mezi našimi mladými generacemi.  

Historické okamžiky často přicházejí bez varování a přinášejí dramatické změny mezinárodního prostředí, naší politické krajiny i našich vlastních životů. Myslím, že v jednom z takových okamžiků se právě nacházíme, a rád bych využil příležitosti, kterou jste mi poskytli, abych se s vámi podělil o některé své myšlenky týkající se těchto společných výzev.

Než se do nich ponořím, promluvme si o střední Evropě - oblasti se společnou historií a bohatým kulturním dědictvím. Chci hovořit o našem společném dědictví, o společných geopolitických lekcích, které si naše země v průběhu historie, včetně čtyř desetiletí sovětské nadvlády, osvojily. Tyto věci utvářejí náš přístup k zahraniční politice a říkají ostatním, o co nám jde.

V roce 1983, pouhých šest let před pádem železné opony, publikoval Milan Kundera - jeden z klíčových spisovatelů a intelektuálů druhé poloviny 20. století - esej s názvem: "Unesený Západ - tragédie střední Evropy". Kundera se narodil v Brně, zemřel v Paříži a většinu života strávil jako Evropan. Nebo možná ještě přesněji - jako Středoevropan.

Kundera považoval střední Evropu za součást Západu a jeho intelektuálního, politického a kulturního dědictví. Tématem eseje bylo, že po druhé světové válce Moskva unesla tento region do ruské sféry vlivu. Někam, kam střední Evropa nepatřila a kam patřit nechtěla.

Kundera věřil, že střední Evropa není vymezena jen svými hranicemi, ale že jde o společnou kulturu a osud. Viděl ji jako místo, kde lidé sdílejí vzpomínky, čelí podobným problémům a konfliktům a udržují společné tradice. Ovládnutí střední Evropy Sovětským svazem považoval nejen za politickou katastrofu, ale také za útok na naši civilizaci.

V úvodní pasáži Kunderovy eseje vystupuje ředitel maďarské tiskové agentury, který předtím, než na něj Rusové v roce 1956 vystřelili, poslal do světa zoufalou depeši, v níž stálo: "Zemřeme za Maďarsko a Evropu".

Maďarská revoluce byla utopena v krvi, rozdrcena pásy ruských tanků. Stejné tanky vtrhly v roce 1968 do Československa a poslaly Kunderu do francouzského exilu. Později byla podobná brutální taktika použita k umlčení Solidarity v Polsku. 

Tato společná tragická historie a společná touha připojit se k euroatlantickému společenství svobodných národů byla hnací silou Visegrádské spolupráce, která vznikla před 33 lety.

V tomto úsilí jsme plně uspěli. V letošním roce si připomínáme mnoho milníků na této historické cestě. Připomeneme si 35 let od revolucí, které našim zemím přinesly svobodu.

V březnu jsme si připomněli 25 let od vstupu do NATO a za několik týdnů oslavíme 20 let od vstupu Česka, Maďarska a dalších osmi zemí do EU. Dodnes se jedná o největší rozšíření EU.

Byly to skutečně památné časy. Ošklivá jizva, která se táhla napříč naším kontinentem, se hojila a všichni jsme doufali v budoucnost, která přinese jen mír a prosperitu. 

Abych vás vrátil do těch dob, dovolte mi připomenout slova tehdejšího maďarského ministra zahraničí Jánose Martonyiho, která pronesl při slavnostním podpisu smlouvy, kterou byly naše země před 25 lety přijaty do NATO.

 Cituji:

"Během všech bojů za svobodu a nezávislost si Maďaři vypěstovali hluboký pocit sounáležitosti s větším celkem, se společenstvím západních demokracií. Po dlouhou dobu bylo naší snahou stát se součástí této rodiny. O tom snili ti nejlepší Maďaři, když bojovali proti cizí okupaci a zlovolným ideologiím, které jim byly vnuceny." Konec citátu.

János Martonyi je skutečně jednou z největších postav maďarské a středoevropské diplomacie. Měl velmi blízko k mému zesnulému předchůdci Karlu Schwarzenbergovi a dovolte mi, abych vás ujistil! Když řekl tato slova, mluvil za všechny národy v naší části Evropy.

Vstup do NATO v roce 1999 byl úspěchem a výsledkem, kterému jen málokdo věřil, že je možný, když se ještě před deseti lety ve střední Evropě hroutily komunistické diktatury.

Bohužel po začlenění regionu do EU a NATO jsme věřili, že časy mocenské politiky, válek a únosů jsou pryč. Alespoň na našem kontinentu. Naše ostražitost, ostražitost nás všech Evropanů, poklesla. Zatímco Evropa snila o věčném míru, Moskva se připravovala na svůj návrat.

Tytéž tanky, které naši otcové a dědové viděli v ulicích Budapešti a Prahy, dnes zabíjejí lidi na Ukrajině.

Kulisy se mění, ruská imperiální krutost pokračuje. Stejně jako v letech 1956, 1968 nebo 1981 se vládci Ruska domnívají, že jsou to oni, jediní, kdo rozhoduje o osudu národů v jejich dosahu. Stejně jako v minulosti zná Moskva jediný způsob, jak se vypořádat s těmi, kdo se jí postaví na odpor - je třeba je rozdrtit.  

Je naivní si myslet, že kdyby Rusko na Ukrajině zvítězilo, jeho tanky by se zastavily na našich hranicích. Cílem Moskvy není pouze zničit Ukrajinu a asimilovat ji do svého brutálního myšlení jako čistě ruské území. Jde o rozvrácení naší části Evropy. Rusko chce Západ znovu začlenit do svého světa tyranie a zmatků, tradic a chování.

Rusko prohlašuje, že bojuje proti "kolektivnímu Západu". To může být jedno z Putinových pravdivých odhalení, ne-li jediné. Válka na Ukrajině je naší válkou. V sázce je naše budoucnost. A nenechte se mýlit! Pokud dovolíme Rusku zničit Ukrajinu, pokud jeho agrese zůstane nepotrestána, budou ho následovat další dravci po celém světě.

Ukrajina bojuje o své přežití. Bojuje však také za nás. Abych parafrázoval zoufalý výkřik ředitele maďarské tiskové agentury z Kunderova eseje "Ukrajinci umírají za Ukrajinu a za Evropu". Jsme pevně přesvědčeni, že musíme Ukrajinu politicky i vojensky podpořit. V našem vlastním zájmu.

Ruské imperiální ambice nemají hranice, pokud je nestanovíme my. Zesnulý prezident Václav Havel kdysi řekl: " Ruský problém po mnoho staletí spočívá v tom, že Rusko přesně neví, kde začíná a kde končí.". Kdyby mu to bylo dovoleno, Rusko by skutečně neváhalo zabrat území bývalého východního bloku. Porážka Ukrajiny by vítězi přinesla nové zdroje a otevřela by bránu pro další "speciální vojenské operace" ve střední a východní Evropě.

Připomeňme, že již v roce 2005 Vladimir Putin prohlásil, že rozpad Sovětského svazu "byl největší geopolitickou katastrofou století". Nezapomeňme na požadavky Kremlu z roku 2021, kdy Rusko předstíralo, že vyjednává: "Stáhněte své síly na pozice před rokem 1997, nebo ponesete následky." Jinými slovy, Putin požadoval návrat do doby, kdy žádný ze států, které Moskva dříve ovládala, nebyl součástí Severoatlantické aliance a nevztahovaly se na něj její bezpečnostní záruky. Tato prohlášení, tyto požadavky svědčí o historickém revizionismu. Druhý z nich byl jasnou snahou podkopat základy, na nichž je NATO a naše bezpečnost postavena.

Po dvou letech ruské agrese se konflikt na Ukrajině změnil v opotřebovací válku. Toto je rozhodující okamžik! Musíme se i nadále soustředit na obranné potřeby Ukrajiny a prostřednictvím sankcí zvýšit tlak na Rusko a jeho spojence. Musíme pokračovat v aktivní a chytré mnohostranné diplomacii.

Dámy a pánové,

Maďarsko se nyní připravuje na své druhé předsednictví v Radě Evropské unie. Bude to mimořádně důležité předsednictví. Po červnových volbách do Evropského parlamentu bude sestavena nová Evropská komise. Česko přeje Maďarsku hodně úspěchů. Jsme připraveni pomoci a podělit se o zkušenosti z našeho nedávného předsednictví. Shodujeme se na většině Vašich priorit - posílení konkurenceschopnosti EU; podpora spolupráce se zeměmi západního Balkánu a jižního Kavkazu, včetně budování právního státu; potřeba boje proti nelegální migraci. Jedna otázka bude zároveň pro budoucnost Evropy klíčová.

Touto otázkou je, jak se vypořádáme s agresí Ruska vůči Západu.

Jsem přesvědčen, že naše dvě země mají v tomto boji zvláštní úlohu. Jsme těmi, kdo unikli z vězení, které pro nás a kolem nás vybudovala Moskva po druhé světové válce. 

Víme, jaké to je žít v tomto vězení. Nechceme v něm žít znovu. Musíme neustále připomínat těm, kteří se na toto vězení dívali zvenčí, jak strašné místo to bylo. A že Moskvě nelze dovolit, aby ho znovu vybudovala a zatáhla do něj ostatní proti jejich vůli.

Česko a Maďarsko mohou být hrdé na své členství v NATO a v EU a na jeho roli při prosazování demokracie, svobody a bezpečnosti ve světě. Pamatujme na lekce z historie a pokračujme ve spolupráci na udržení stability a bezpečnosti v našem regionu i ve světě.

Svět je složité místo. Vždycky byl. Rozhodnutí, která před námi stojí, nejsou jednoduchá, stejně jako nebyla jednoduchá před 30, 40 nebo 80 lety. Nemůžeme si však dovolit být pasivní. Čelíme výzvám, o kterých jsme si kdysi mysleli, že jsou minulostí. V Evropě zuří válka, největší, jakou jsme za poslední desetiletí zažili.

Dobrou zprávou je, že máme prostředky, jak ji zastavit. Přinést mír. Kundera měl ve francouzském exilu jen své jméno, literární talent a pero.

My máme zdroje, máme ekonomické kapacity, jsme silnou aliancí svobodných národů a víme, kdo je oběť a kdo zločinec.

"Velké, rozhodující okamžiky, které široce řídí náš život, jsou v daném okamžiku mnohem méně vědomé, než se zdají později, když vzpomínáme a bilancujeme," poznamenal ve svém románu "Odkaz Ester" velký maďarský spisovatel Sándor Márai.

Jeho rodina patřila k těm se středoevropským osudem. Narodil se v Košicích, jeho otec byl mezi dvěma válkami poslancem československého parlamentu. Márai, odpůrce nacistické i komunistické diktatury, zvolil v roce 1948 exil a zemřel v Kalifornii několik měsíců před pádem železné opony. Poprvé vydal "Odkaz Ester" v roce 1939. Na obzoru tušil těžká mračna dějin, které změní osud středoevropských národů na další desetiletí. Nedopustíme, aby se dějiny opakovaly.

Dámy a pánové,

na závěr mi dovolte dotknout se jednoho aspektu, který je pro náš úspěch zásadní - jde o odolnost našich společností, jejich soudržnost, míru podpory a důvěry našich občanů v politiku, kterou prosazujeme. Naše společnosti si musí být vědomy nebezpečí, kterému čelíme a které můžeme společně porazit.

Žijeme v éře sociálních médií, ve světě nových platforem a velkého množství informačních zdrojů. V této informační džungli hledá mnoho lidí svou vlastní identitu. Chybí jim vazby. Mají otázky o smyslu vlastního života a o budoucnosti naší společnosti, kde jedna krize stíhá druhou. 

Stále více našich občanů si přeje siláka, někoho, kdo "udělá ve světě pořádek", kdo "svět opět zjednoduší". Ti samí lidé však nikdy tolik nelpěli na svobodě slova a na svém právu vyjadřovat se ke všemu na sociálních sítích.

Tento vývoj změnil povahu společenských debat a vlastně i společnosti samotné. Lidé se snaží pouze vyhrát spor, méně je zajímá odhalování pravdy, je to jednosměrný provoz. Z oponenta se stává nepřítel.

Demokracie je však rozhovor. Dialog zahrnuje naslouchání a porozumění. Jak oživit demokratický dialog bude jednou z hlavních otázek příštích let.

Není to poprvé, co stojíme na rozcestí. Výsledek závisí na nás, svůj osud máme ve vlastních rukou. Přeji nám, abychom našli správné odpovědi a vyšli z tohoto boje silní.

Děkuji vám za pozornost a těším se na naši diskusi.